7.3.2017

Historie

Pension se nachází přibližně v místech, kde jsou na níže uvedené podobě Svitav z 18.století zobrazeny ohrady 🙂

Jak níže zobrazená katastrální mapa z roku 1835 ukazuje, na místě dnešního penzionu dříve bývalo pole (pozemek s číslem 482) a na vedlejším pozemku (budova s číslem 210) bývala osamocená usedlost na kraji města.

 

Ta se však do dnešních dob nedochovala. Na jejím místě dnes stojí jiná budova, kde býval obchod s názvem Lucie provozovaný manželi Karpíškovými. Dnes  je v něm Krčma Pohoda, kancelářské prostory a prostory pro služby kadeřníka apod. Původní podoba sousední budovy je patrná z tohoto záběru z roku 1897. Na něm je možné si mimochodem povšimnout dnes již neexistujícího komínu, který náležel k dřívější elektrárně (a později teplárně), kde dnes sídlí firma Výtahy EVIS.

Budovu dnešního pensionu nechal vystavět Johann Heinrich Bergmann v roce 1868. Budova byla vystavěna na ulici označované jako Rossegerstrasse, později přejmenovanou na Woerihoffergasse. Nebyla to poslední změna názvu. Po druhé světové válce se jmenovala Leninova a dnes užívá názvu U stadionu. Tato ulice odděluje Svitavské předměstí a katastr Čtyřicet lánů.

Ve Svitavách Johann Bergmann již působil, neboť v roce 1860 zde založil textilní podnik. V jejich prostorách se dnes nachází výrobna těstovin pana Horského. Pozemky spolu sousedí.

V budově vily, dnešního pensionu, žil se svou ženou Aloisii a byli polovičními majiteli. Na přelomu 19. a 20. století patrně umírají a majiteli se stávají sourozenci Marie, Franz, Ottilie a Paulina Bergmanovi.

Mimochodem ve stejném období je také dokončena budova klášteru a kostelu Řádu redemptoristů na stejné ulici, v dnešní době nazývaný jako Kostel sv. Josefa, nebo-li Červený kostel.

Kostel a klášter řádu Redemptoristů

Na počátku 20. století zdědil továrnu Alois Bergmann, jenž začal skupovat pozemky a rozvíjel polní hospodářství. Statek a polnosti zajišťovaly nejen levné příjmy, ale vlastní koňské potahy mohly dopravovat výrobky na svitavské nádraží. Počet dělníků nebyl vysoký – v závodě pracovalo 20 tkalců, 12 lidí v přípravně a 8 pomocných dělníků. Důležitou složkou zůstávali domácí tkalci, těch pro firmu pracovalo na 200.

Od roku 1906 započala výstavba nového závodu (dnešní Svitap), který se nachází na stejné ulici. Byla postavena tkalcovna, 1912 se přistavěla další část a stavební práce skončily až v roce 1937-38. Sortiment výrobků byl rozličný a na svou dobu velmi kvalitní. Továrna byla jednou z prvních, kde se dbalo na zvyšování kvalifikace dělníků. Pořádaly se nedělní školy, odborné kurzy, kde přednášeli i profesoři z textilních škol z Brna.

Bergmannova továrna na ulici U stadionu

V roce 1908 Otilie Bergmanová a Franz Bergmann prodávají své majetkové podíly v rodinné vile svým sourozencům. V roce 1918 pak prodává Paulina svůj poloviční podíl Marii a stává se tak jedinou majitelkou. V roce 1928 se společnými majiteli budovy stávají Max Bergmann a Dr. Walter Bergmann. Prozatím se nám nepodařilo zjistit vzájemné rodinné vazby mezi jednotlivými uvedenými osobami. Mimochodem ve Svitavách dle tehdejších ročenek bydlelo více rodin užívající příjmení Bergmann.

Po smrti Aloise Bergmanna získal továrnu Max Bergmann, poloviční majitel rodinné ky pozdějším krizím musel majitel podniku Max Bergmann část dělníků propustit a některé zaměstnal na svém statku. V závodu vydržel až do roku 1945, tedy do znárodnění.

Poměrně zajímavá a intenzivní je korespondence týkající stavebních úprav domu mezi rodinou Bergmannových a městským úřadem v roce 1929. Dle ní se Max Bergmann pustila do úprav, k nimž neměl dle protokolu potřebné povolení a s asistencí městské policie musely být dne 17.4.1929 stavební práce pozastaveny. Problém spočíval v tom, že na stavební práce byli využiti 2 zaměstnanci firmy –  zedníci, a to bez dozoru stavebního mistra. Rozsah úprav spočíval ve vybourání několika výklenků a změny v otvorových prvcích v 1.patře, dále ve zřízení toalety a žumpy v prostoru pod terasou v přízemí. Argumentací komise byl fakt, že úpravami dochází ke změně vzhledu na fasádě a povolení tedy bylo nezbytné. Bylo tedy nařízeno pořízení stavební dokumentace a vyřízení povolení. Nepomohla ani argumentace zákonem obchodního ministerstva z roku 1905, dle kterého je možné opravy domu provádět vlastními pracovníky. Dne 24.4.1929 bylo na práce vydáno stavební povolení s výčtem technických podmínek, které je třeba během úprav splnit, zvláště pak ve vztahu ke zřizované žumpě. V červenci byly práce dokončeny a požádáno o kolaudaci.

Stavební úpravy 1929 - přízemí Stavební úpravy 1929 - 1.patro

V roce 1941 si nechávají majitelé Max Bergmann a Dr. Walter Bergmann stavitelem Ing.K.Ryšawym zpracovat projektovou dokumentaci k objektu. Zajímavé je, že podle ní se zřizovaná toaleta nachází na druhé straně objektu (na druhou stranu, než je žumpa, tedy tak jak tomu je dnes), než bylo uvedeno v plánech z roku 1929. Během prací tedy patrně došlo ke změně oproti projektové dokumentaci.

V roce 1953 se na základě konfiskace z roku 1948 majitelem stává národní podnik Vigona – bavlnářské závody, Svitavy. V roce 1960 to pak přechází na Místní národní výbor Svitavy – Domovní správa.

V roce 1990 byly v přízemí zřízeny 2 byty: 1+1 IV. Kategorie (vpravo) obývaný Dagmar Chlubnovou a jejími 2 syny Davidem (nar. 1984) a Michalem (198) a 1+2 II.kategorie M.Gloserovou (nar. 1959), která se odstěhovala a žila zde její dcera. V 1. poschodí v bytě č.3 1+4 II. kategorie bydlela rodina Svobodova (Vladimír nar. 1949, manželka Marcela nar. 1948, synové Zdeněk nar. 1968, Vladimír nar. 1974 a dcera Romana nar. 1972).

V roce 1993 je evidováno stavební povolení pro Jana Slezáčka, jehož záměrem bylo v přízemí vpravo (z ulice vlevo) zřídit prodejnu „nepotravinářského zboží“ a v přístavku truhlářskou dílnu. Tento záměr však nebyl naplněn a zůstal pouze v podobě stavebních plánů.

Plán manželů Slezáčkových na prodejnu

V roce 1992 dle zákona ČNR 172/1991 Sb. přešel majetek do vlastnictví města Svitavy.

Budova pensionu před rekonstrukcí

Drak na schodišti8.7.1994 budovu s přilehlými pozemky zakoupil ing. František Pechanec, který ji využíval jako sídlo a zázemí své stavební, dnes již neexistující, firmy Pechancovo stavitelství. Právě tato společnost pak v letech 1996-7 provedla rozsáhlou rekonstrukci na ubytovací zařízení s názvem Pension Fontána.  
Cílem rekonstrukce bylo zachovat maximum původních prvků, včetně např. podlah, a také samozřejmě pseudosecesní styl budovy.V půdním prostoru byla nově zřízena podkrovní garsoniéra a 2 apartmá. Celková zřízená ubytovací kapacita byla kromě zmíněné garsoniéry 5 apartmá. V přízemí vlevo byla umístěna recepce s restaurací, která byla původně veřejná, později omezená pouze na ubytované hosty. K dispozici byla v minulosti také zahrada, která také sloužila jako café-bar. Provozovatelkou byla manželka majitele Marie Pechancová, která později po rozvodu se svým manželem Františkem získala v prostoru přízemního apartmá vpravo vlastní byt.

Budova během rekonstrukce 1997

V roce 1999 byla založena společnost Hotel Fontána, s.r.o., která se stala majitelem a provozovatelem pensionu. Společníky byli manželé Pechancovi spolu se svými syny Vítem a Janem, na které byly v roce 2015 podíly jejich rodičů. Vít Pechanec zde dnes bydlí se svou rodinou, a to v 1. patře, kde byt vznikl spojením 2 původních apartmá. Prostor recepce a restaurace byl přebudován na nově vzniklý pokoj, který je do dnešních dnů unikátní tím, že kromě toalety má k dispozici 2 pisoáry, jakožto pozůstatek sociálního zařízení původní restaurace. Recepce byla zřízena v části kuchyně a podkrovní garsoniéra byla po odhlučnění přebudována na jednolůžkový pokoj. Současná kapacita je 5 ubytovacích jednotek (2 suity, 1 apartmá a 2 pokoje), k dispozici je 10 lůžek s možností 5 přistýlek.

22.5.2016 bude ve sklepních prostorách zpřístupněno Křesťanské centrum .